Plocha území našeho státu, tvořená převážně Českým masívem a malým úsekem Karpatské soustavy, bývá zařazována jako celek k oblastem, kde se předpokládá využití především nízkoteplotních zdrojů. Podrobné studium geologických a geotermálních poměrů však umožňuje dnes již z části tento názor přehodnotit.
V rámci studie VaV (výzkumu a vývoje) Ministerstva životního prostředí, dokončené v roce 2004, kde hlavním řešitelem byl Ing. V. Myslil, CSc., byla zpracována mapa tepelného toku České republiky s využitím více než 3500 vrtů hlubších než 100 m. Studie přinesla značná zpřesnění starších údajů. Statistické zpracování měření tepelného toku zde umožnilo v rámci území ČR vyčlenit teplé a chladnější plochy.
Hodnoty teplotního gradientu spolu s údaji o tepelné vodivosti hornin dávají obraz o tepelném toku v zemské kůře. Při sledování stoupající teploty v hlubších částech zemské kůry je nutné si uvědomit význam center tepelného zdroje s vyšší teplotou a hloubku tepelného zdroje pod dnešním povrchem území. Vždy je nutné vzít v úvahu i geologický vývoj struktur pevninských bloků a jejich pozici na naší planetě.
Máme nyní k dispozici nový model, jež je oproti předchozím složitější z hlediska celkového charakteru a počtů anomálií. Pro území České republiky platí, že průměrná hodnota tepelného toku je 68 mW.m-2. V nejstabilnějších částech s mocnější zemskou kůrou, v jižní a střední části Českého masivu, jsou hodnoty nejnižší a mocnost zemské kůry dosahuje až 36 km. Nejnižší tepelný tok je na Třebíčsku a v Jeseníkách. Směrem k okrajovým částem Českého masivu roste tepelný tok se ztenčující se zemskou kůrou. V místech hlubinných zlomů, které probíhají v Českém masívu, jsou hodnoty poněkud vyšší. Na styku Českého masivu a geologické jednotky vnějších Západních Karpat hodnota tepelného toku roste jihovýchodním směrem až do 72 mW.m-2..